1980 - 1984
Od 70. let jsme s bráchou Mirkem poslouchali všechnu možnou rockovou muziku, doslova od AC/DC až po Zappu, jezdili
na Pražské jazzové dny, byly členy Jazzové sekce. Ale dodnes si pamatuju okamžik, kdy náš kámoš Roman Lánský tehdy
přinesl desku Sex Pistols a živák od Ramones se slovy: "Kdyby mi bylo čtrnáct, tak to žeru". (nám bylo jen o něco víc).
Byly jsme poznamenaný jazz rockem, art rockem, hart rockem a undergroundem, takže nám chvíli trvalo, než jsme tomu
přišli na chuť, ale nakonec nás ta energie stejně dostala. Další zdroj inspirace byly nahrávky naší oblíbené kapely
Extempore s převzatými skladbami od Stranglers, Generation X a Dr.Feelgood s českými texty Mikoláše Chadimy. V roce
1980 jsem na Pražských jazzových dnech viděl první punkové kapely (např. Zikkurat).
To všechno dohromady nás v roce 1981 vedlo k založení kapely Slunéčko (Míra M. - zpěv, Váňa M. - housle, ostatní
členové později založili známou metalovou kapelu V.A.R.). Hráli jsme v tehdejším klubu mládeže SSM Plamen. Páteř
repertoáru tvořily již zmíněné skladby od Extempore. Tehdy také začalo naše každoroční účinkování v soutěži amatérských
kapel Liberecka "Ještědský drak" až do jejího ukončení v roce 1984. Dá se říct, že tu soutěž zrušili kvůli nám,
protože jsme se pravidelně přihlašovali pod různými názvy, jednou dokonce se skladbami od P.I.L. i do sekce jazzových
kapel.
Slunéčko vydrželo jen půl roku. Po jeho rozpadu pokračovala první skutečně punková sestava - Roman Lánský - voc,
Váňa M. - g., Míra M. - bg. , Petr Grunza - dr. - pod názvem §202. Využili jsme dovolené vedoucí mládežnického klubu
k uspořádání prvního punkového vystoupení v Liberci. O repertoáru jsme měli jasno - Sex Pistols, Ramones, Extempore.
Zvládli jsme to za 14 dnů. Z této akce existuje záznam "§202 - live in Fire Club". Na tu dobu je to nevšední zážitek,
i když dnes již pouze pro fajnšmekry. Dodnes se divím, jaký zvuk kytary dovedl vyloudit vyhulený zesilovač MV3.
V letech 1982 a 1983 jsme ještě párkrát vystoupili v různých improvizovaných sestavách na různých zábavách nebo plesech
vysokoškolského Royal Raichenberg Repetent Clubu.
Na jedné z těchto akcí se poprvé objevil i začínající bubeník Tomáš Hajíček a kytarista Martin Schleger. S Tomášem jsme
začali nejprve zkoušet ve třech (Mirek - bg, Váňa - g., Tomáš - voc. a dr.), ale když jsem zmizel do Prahy na školu,
dal se Tomáš dohromady se Schlegrem a vytvořili Duo Fraumann. Začali dělat vlastní věci jenom pro kytaru a bicí. Občas
s nimi hrál na basu Martin Týma. Z té doby pocházeli skladby Kravata a Kom zu mir fon Pekarin.
1984 - 1986
Začátkem 80. let se pořádaly v Ostrově nad Ohří pravidelné přehlídky alternativních kapel. Jednou se tam Schleger s
Hajíčkem vypravili jako diváci a drze se vnutili až k hlavnímu pořadateli Frantovi Volfovi, jestli by je nenechal
zahrát. Ten slíbil, že je na další akci pozve. A skutečně v létě 1984 přišla pozvánka na podzimní festival do Ostrova
nad Ohří. Jenže mezitím Martin emigroval do Rakouska a Tomáš dělal všechno proto, aby se dostal za ním. Ale jako
nezletilý potřeboval souhlas rodičů a tak z toho sešlo. Dohodli jsme se, že by byla škoda nevyužít pozvání od Franty
Volfa, protože možností na takové hraní v té době moc nebylo. Sestava byla jasná - Tomáš , Váňa, Míra. Repertoár jsme
nazkoušeli během měsíce. Potřebovali jsme ještě povolení zřizovatele a tak Hajíček ukradl na škole razítko organizace
SSM. Ale neměli jsme pro kapelu jméno. Jednou jsme seděli u Mirka a přemýšleli o názvu. Měl tam nějaké Bravo, kde byly
fotky jakési šílené německé kapely s názvem Hubert Kah. Hubert se nám všem líbil. Macháně byla postava z tehdy
populárního filmu Jára Cimrman ležící, spící. Byl to známý škrtič a dvojník císaře Františka Josefa.
A tak vznikl název Oi, Oi Hubert Macháně. Nikdo z nás tehdy nevěděl, co to jsou Skinheads a co znamená Oi, a i když jsme znali kapely jako
Angelic Upstarts, Sham 69, Cockney Reject a další, které jsou dnes považované za skinheadské, pro nás to byla další
vlna punkových kapel navazující na Sex Pistols, Clash a Damned.
Do Ostrova nad Ohří jsme jeli stylově vlakem. I když jsme později tvrdili, že se nám cestou porouchalo auto s
aparaturou, pravda je, že jsme vlastní aparát nikdy neměli. Na fesťáku jsme si ještě napůjčovali nějaké kytarové
efekty od Viléma Čoka, který tam hrál s Mopedem. Hráli jsme mezi Babaletem a MCHBandem a pro většinu lidí v sále
to musel být trochu šok. První půlku tvořili vlastní věci a druhou půlku pak převzatá punkrocková klasika. Mezi nimi
i písnička od kapely Cruckx s českým textem Tomáše Hajíčka Práskni negra do hlavy. Tahle věc, kterou jsme od té doby
už skoro nehráli, se stala pro kapelu osudnou. Zatímco skini si z toho udělali svou hymnu, anarchisti se nad tím pohoršují
a diví se, jak jsme mohli něco podobného hrát. Můžu k tomu napsat jen to, že v roce 1984 v tehdejší socialistické
vlasti, kdy ještě žádní skini ani anarchisti neexistovali, byl náš cíl šokovat za každou cenu a to se podle ohlasů
celkem povedlo.
Úspěch našeho vystoupení nás nabudil. Nazkoušeli jsme pár dalších věcí a čekali na novou příležitost někde vystoupit.
Ta přišla na jaře 1985, když v klubu SSM Plamen měl hrát Moped. Zavolal jsem Čokovi a dohodli jsme se, že jim
neoficiálně uděláme předkapelu. Poprvé tak zazněli hity jako Zpátky do r.1977, Buzerák, Hubert Macháně a taky písničky
inspirované filmem Maléry pana účetního a Rádiem 0 - Koplas mě šeredně pod koleno bejby a Dneska máš šíleně zvadlý
vnady. Tomáš zrovna chodil se spolužačkou Renatou a tak ji angažoval jako zpěvačku s přezdívkou Sex le France. Její
provedení písničky Beast of Burden od Rolling Stones bylo velmi roztomilé.
Z těchto dvou vystoupení jsme si víceméně pro svoji potřebu udělali kompilační kazetu, která je dnes známá pod názvem
Live in Reichenberg.
V létě 1985 jsme Tomáš a já jeli na čundr do Hradce Králové, kde měl bydlet člověk, který měl spoustu punkových desek.
Tenkrát se těžko sháněly jakékoliv punkrockové nahrávky. Tak jsme se seznámili s Kamilem Kubrychtem a pustili mu naši
kazetu. První jeho reakce byla: "Vy jste první skinheadská kapela v Čechách. To musím pustit klukům v Praze."
A tak se z Huberta Macháněho stala skinheadská kapela, aniž bychom se o to přičinili. Ani jsme se jako skinheads
neoblékali, Tomáš měl svoje punkové období a na mě v Ostrově křičeli: Žbirko hraj. Stále jsme se považovali za pankáče.
Ale v Praze už tenkrát bylo několik rádoby skinheads, mezi kterými se naše nahrávka rychle rozšířila. Později to Landa
s Matáskem uváděli jako příčinu k založení Orlíku.
V létě 1885 došlo v kapele ke změně. Místo Mirka přišel Martin Týma
na basu, který dokonce měl vlastní basovou aparaturu. Z té doby je píseň Honza. S Týmou jsme odehráli asi dvě
vystoupení v Liberci a jedno v Přelouči. Naším snem tehdy bylo zahrát si v Praze, kde občas hráli punkové kapely té
doby jako Visací zámek nebo Plexis. Když se nám konečně podařilo dostat se do programu klubu Na Chmelnici, byl
koncert na poslední chvíli zrušen. A pak v létě 1986 přišel konec téhle sestavy Huberta. Jak už to tak v kapelách
bývá, důvodem byla tehdejší Mirkova manželka Monika, později paní Hajíčková.
Já a Týma jsme se rozhodli pokračovat jako Hubert. Krátký čas s námi hrál bubeník Jeny Janota (později V.A.R.). Hajíček
dal dohromady svou kapelu pod názvem Oi Oi Hooligans, kde hrál na kytaru mimo jiné Pavel Zadražil (později Krucipusk).
Obě kapely ale záhy skončily protože Hajíček, Týma i já jsme museli nastoupit vojenskou službu.
1989 - 1992
V roce 1989 jsme už byli všichni zpátky z vojny a já s Týmou jsme chtěli znova začít hrát, ale nemohli jsme sehnat
bubeníka. V době sametové revoluce jsem narazil na Tomáše, se kterým jsem se od našeho rozchodu nestýkal. Byl zrovna
ve svém skinheadském období a já ho viděl, jak v čeném bomberu na náměstí z balkónu dělá revolucionáře. Domluvili jsme
se, že to dáme spolu zase dohromady a začali jsme zkoušet jak staré věci Huberta tak i několik věcí Hooligans
(Plnou nádrž, Zazdili nám WC, Bílej rajon). Revoluce nám přinesla nové možnosti. Místo pokoutního hraní a shánění
různých povolení od zřizovatelů se najednou dalo hrát všude a bez problémů. Naše prví vystoupení bylo v zimě 1990 na
koncertě v pivovarské restauraci ve Vratislavicích. Předkapelu nám dělala tehdy ještě ne příliš známá kapela Tři
sestry. Od té doby to pak bylo vždy už jenom obráceně. Závěr vydařené šou obstarala skladba Hoja Hoj z muzikálu Noc
na Karlštejně, při které na podium napochodovali zbrojnoši v brnění.
Slibný rozjezd kapely zabrzdil vážný úraz Martina Týmy asi měsíc po vystoupení ve Vratislavicích. Jako hasič z
povolání spadnul při výcviku z cvičné věže. Znovu jsme řešili personální problém, kde vzít hráče na basu. Moc možností
nebylo a tak jsme zvolili tu nejjednodušší a do kapely opět naskočil Míra Macháně. Zároveň jsme znovu navázali kontakt
s naším někdejším kámošem Martinem Schlegerem, který v emigraci v Německu hrál v kapele Krysa. Spolu s ním hrál v Kryse
další emigrant a náš pozdější kamarád Michal Kubíček. Společně hráli kromě jiného na emigrantských srazech v Německu a
měli kontakty na underground v Česku, na Kocoura a na Mejlu Hlavsu. Když přijela Krysa na jaře 1990 do Liberce, zahráli
jsme si společně na vydařeném koncertě v menze na vysoké škole. Michal byl z Huberta nadšenej a v dalším období nám
hodně pomohl. Nejprve daroval Mirkovi svoji baskytaru, takže Mirek měl konečně svůj nástroj ( později ji na jednom
koncertě v euforii rozmlátil o zem), a já jsem od něj dostal starší kytaru. Mirka a Tomáše společně s Mejlou pozval
na natáčení desky Krysy do studia v Hradci Králové pro firmu Globus (to ovlivnilo i vydání naší desky u Globusu) a
nakonec pozval Huberta na společné hraní v Německu. A tak jsme v září 1990 vyrazili na zájezd do Schvarzwaldu. Výlet
to byl opravdu povedený. Poprvé na západě, sice bez peněz a ve staré škodovce, ale okusili jsme příchuť pravého
rockového života. Hráli jsme s Krysou tři koncerty v malých klubech, sice lidi moc nechodili , ale my jsme byly nadšený.
Já jsem kvůli tomu musel hodit v práci týden áčko. Tomáš, který měl zrovna motorkářské období, si po návratu do
Česka okamžitě sbalil batoh a utekl od manželky zpět do Německa za bývalou Schlegerovou přítelkyní. Tím vyvstal
další problém. Měli jsme už na leden 1991 domluvené nahrávání desky pro Globus ve studiu v Hradci Králové. Tomáš
slíbil, že na nahrávání přijede. Studio bylo zamluveno na tři dny.
V lednu jsme se sešli s Tomášem v Praze a vyrazili bez zkoušení a bez přípravy na nahrávání první a poslední LP desky
Huberta Macháně. Tomáš si ještě stačil půjčit bicí soupravu od Jarky z dívčí kapely Jen žádnou paniku. Nikdo z nás
neměl s nahráváním ve studiu žádné zkušenosti a taky vybavení studia bylo z dnešního pohledu velice skromné. Se zvukem
jsme si vůbec nedělali hlavu. Za jeden den jsme nahráli naživo basu , kytaru a bicí. Večer jsme chlastali Na růžku.
Druhý den jsem nahrál druhou kytaru, housle a společně ještě zpěvy. Večer opět Na růžku. Třetí den jsme to smíchali
dohromady a k večeru už jsme si vezli kazetu s konečnou nahrávkou. Tomáše jsme vyložili v Praze a v noci jsme vyrazili
domů. Hned za Prahou nám klekla vypůjčená Volha naložená aparaturou. Nechali jsme ji na dálnici a vrátili se na noc
do Prahy.
Deska vyšla na jaře 1991 a vypadalo to na slušný rozjezd. Tomáš a Mirek mysleli, že by nás to hraní mohlo živit podle
vzoru Tří sester. V té době občas Tomáš zaskakoval na bicí u Sester a Mirek průběžně jezdil s taxíkem. Já to zas tak
vážně nebral a ze srandy jsem říkal, že s nimi hraju jen abych si přivydělal nějaký peníze, za které pak můžu jet
někam do hor na dovolenou. Řozhodně jsem se hraním živit nechtěl a také většina honoráře za desku padla na zaplacení
studia.
Začali jsme trochu víc koncertovat. Za zmínku stojí pár vydařených akcí např. koncert open air v Liberci Na Vápence
nebo vystoupení na střeše parkovacího domu u Václaváku pro Reflex. V obou případech to byla především rocková show
včetně zábavné taneční skupiny složené z mých spolužáků z gymplu, kteří dělali křoví v ženských šatech do písně Děvky
a chlast. Hráli jsme také jako předkapela Tří sester při křtu jejich druhé desky. Jeden čas jsme se Sestrama a s
Orlíkem patřili pod agenturu Monitor.
Našimi spřátelenými kapelami byly v té době hlavně Tři sestry, Garáž, Krysa a také Mauzoleum s Jardou Špulákem.
Fáma o první skinheadheadské kapele ale způsobila, že pokud jsme hráli mimo Liberec, stále častěji na nás chodili
převážně skinheads a pro nás začínala být minulost kapely přítěží. Na vinobraní v Mělníku dokonce Tomáš seskočil z
podia do hloučku skinheadů a začal se s nimi prát. Byly jsme z toho už dost otrávení. Do toho přišlo pozvání na
festival v Bzenci. Měl to být festival pro skinheads a jejich kapely. Dohodli jsme se, že tam nepojedeme, ale nakonec
jsme se nechali ukecat. Skončilo to tak, že nalitej Hajíček vystrčil z pódia na plešatý holou prdel.
Na podzim 1991 se dal Tomáš dohromady s trash metalovou kapelou Veteš, která sháněla zpěváka. Tomáš už nechtěl být
schovaný za bicíma, chtěl být frontman a chtěl dělat jinou muziku. A tak vzniknul jeho Krucipüsk. Na několika
vystoupeních hrál Tomáš v obou kapelách. Na koncertě v Ládví v Praze, kde hrál Krucipüsk i Hubert Macháně, zase došlo
ke konfliktu s publikem (viz recenze v Rock n Pop). To byl definitivní konec kapely. Nikdo z nás už neměl chuť
pokračovat. Dohodli jsme se, že uděláme poslední koncert a skončíme.
Poslední koncert byl v červnu 1992 v Liberci v hospodě Růžový palouček. Před plným sálem jsme naposledy zahráli jako
Hubert Macháně a v druhé půlce jsme hráli živák od Ramones. A tím jsme oficiálně ukončili činnost kapely.
1992 - 2005
Po rozpadu kapely se Hajíček věnoval nadále Krucipüsku a já s Mirkem jsme sekli s muzikou úplně.
Prodal jsem kytaru a přestal sledovat punkovou scénu. Už jsem se k tomu nechtěl vracet. Hubert Macháně bylo
profláknutý jméno. Vydržel jsem to 8 let. V létě roku 2000 v Liberci v rockovém klubu pořádal náš kamarád hokejista
z NHL Jan Ludwig už po několikáté setkání libereckých rockových kapel. Pozval i nás, abychom si po letech zahráli.
Ze srandy jsme to já s Mirkem vzali. Tomáš už byl několik let mimo a tak s námi na bicí hrál Martin Roubínek
(Hagen Baden). Sice jsme moc nezkoušeli, ale ohlas byl dobrý a i nás to po té době zase bavilo. Proto jsme si
na této akci zahráli ještě další dva roky (při posledním vystoupení se Míra tak ožral, že neudržel baskytaru).
Já s Mirkem jsme vždy přemluvili někoho, aby si s námi zahrál. Další nám zapůjčili nástroje a zkušebnu. Většinou
nezbyl čas na víc než dvě až tři zkoušky před akcí. Výsledek je slyšet na CD Summer Jam 2001, kde s námi hráli
na bicí a kytaru dva kluci z jablonecké country kapely. Pak přišlo pozvání na letní Antifest 2002 ve Svojšicích,
kde jsme hráli hned po Vibrators a Angelic Upstarts. Kdyby mi to někdo řekl před 20 lety, že nám tyhle
jména budou dělat "předskokany", myslel bych si, že se zbláznil. Ve Svojšicích jsme si zahráli ještě v roce 2004
tentokrát po GBH. Dále stojí za zmínku naše vystoupení s Třemi Sestrami na Průšových kavárenských vánocích v
roce 2003 v paláci Akropolis. To už s námi hrál na kytaru Lessy z kapely Lessyho Voheň a později i jeho brácha
na bicí. Za poslední roky jsme odehráli tak dvě vystoupení ročně. To je přesně tolik, aby nás to ještě bavilo a
aby těch pár stejných songů, které hrajeme pořád dokola, někdo vydržel poslouchat.
Zatím poslední sestavaje kapely je : Váňa M. - voc., guit, Lessy - guit., voc., Tommi Lessi -
dr., voc., Míra M. nebo Tomáš - bg.
V Liberci, léto 2005